Milouš aneb postoj k vlasti

24. května 2013 v 21:00 | Shara |  Na Téma
Děcka, dnes tu nebudu nijak sálodlouze rozebírat našeho drahého prezidenta, jeho trapasy na veřejnosti, alkoholové dýchánky a tak podobně. Za prvé, není to originální, páč to tu řeší každej druhej. Za druhé, nijak mě to nevzrušuje a za třetí, nemám žádné právo soudit, že ;)

V jedné lednové debatě, když se konaly volby, se náš drahý Milouš na kameru svěřil, že je patriot. Což znamená, že má rád svůj národ, svoji zem a tak dále a tak dále (ještě aby neměl, když usiloval o post prezidenta naší "krásné" zemičky.

A teď se pustím do toho hlavního. Jak se to s mým postojem k vlasti? Začnu od začátku. Když jsem byla dítě (myslím tím opravdu dítě, cca tak do 12 let, jako dítě se totiž chovám pořád a to už mi těch 12 prosím pěkně dávno není), rodiče a prarodiče ve mě tak nějak pěstovali lásku k rodné zemi. Vyprávěli mi o historii, o zeměpisu, děda mi vyprávěl historky z války (ano, zažil První republiku i Druhou světovou). A já měla k té naší zemičce vcelku kladný vztah, aspoň natolik kladný, jak dítě může mít. Pak ale přišla éra 13 ctin a já dokonale zblbla z americkej dojáků a teen filmů. Teď bych si za to nejradši nafackovala. Samozřejmě všechno co bylo český, bylo trapný, in byla jenom Émerika, všichni jsme najednou chtěli bydlet v Ňujorku a tak dále a tak podobně.
Ale s nástupen na střední a do první práce (nebo brigády, chcete-li) jsem rychle vystřízlivěla. A většina mých vrstevníků taky (někteří takto po americku zůstali omezení dodnes). Najednou mi došlo, že realita je trochu jiná. Vlastně úplně jiná. Že to v té Émerice není zas tak úžasný a odstěhovat se tam není žádná prdel. A že dospělost a osamostatnění není už vůbec žádná prdel. A tak skončily moje iluze a sny.

Dneska jsem děsnej cynik. A realista. Najednou jsem začal svůj domov, svoji zem milovat. Ano, miluju ten náš českej bordel. Miluju naši špinavou Prahu. Dokonce už ani ty věčně nasraní češi mi nevaděj. Začínám chápat českej smysl pro humor. Naši ironii a pokřivenou morálku. A začínám to milovat. A budu to tu milovat dál, ať je to tu sebevíc k zblití. Protože tohle je můj domov. Jsem ještě větší patriot, než náš drahej pan prezident.

P.S - co se týče mého subjektivního názoru na Milouška. Nefandila jsem mu. Ani trochu. Ale pomalu ho začínám mít ráda. Je s ním docela prča ;)

A co vy? Jaký je váš vztah k naší zemičce a Miloušovi?
 

Moje místo

13. března 2013 v 23:24 | Shara |  Na Téma
Poslední dobou jsem si nějak oblíbila psaní "říkanek" - jen velký optimista by mým výtvorům mohl říkat básně ;)

Místo, kde žít bych chtěla
je tiché mrtvé
daleko od lidí
ve stínu lesa
v zeleni stromů
Daleko od měst
daleko od bolesti
daleko od všeho
nejdále od lidí.

Nedaleko kostela
s křížem na veži
a temných chrámů smrti
jak krásně je v blízkosti mrtvých

Je to svět
daleký svět
a skutečný není
je můj
v mé ubohé mysli

Je smyšlený
úžasný a krásný
hloupý a naivní
přesto můj
jediný


Takhle nějak si asi představuju temný les...
Takže... aby bylo jasno. Chtěla bych žít někde na venkově, nebo ještě lépe, na samotě, v blízkosti lesa, kostela a hřbitova. Ano, jsem divná, snad jsem jakýsi gothic, či co, ale miluju hřbitovy (jedno z mála míst, kde mě nikdo neotravuje, nikdo na mě nemluví a nic po mě nechce), miluju temné a hluboké lesy, miluju samotu, klid a ticho.
Takže ne, ŽÁDNÁ PRAHA, ŽÁDNÝ NEW YORK, ŽÁDNÁ AMERIKA A PODOBNÉ BLBOSTI. Nade vše miluju svoji rodnou zem a svoje rodné město, byť je to tady sebevíc k zblití ;) Tož tak, děcka.

Nekonečnej bordel...

3. března 2013 v 0:41 | Shara |  Na Téma
Původně jsem tenhle, jistě velice smysluplný, článek chtěla nazvat "Nekonečno sraček." Ale to mi přišlo moc naturalistický.
Fakt, nečekejte žádnou hloubku, protože na následujících pár řádcích si budu jenom stěžovat a pro změnu zase stěžovat.
Víte, co mě fakt kurevsky vytáčí? Když se mě někdo snaží přesvědčit o tom, jak je tenhle svět děsně krásnej a jak bych měla být štastná, že tu jsem a další podobný kraviny. Ne, já nejsem ani trochu happy, ze svojí ničemný existence. Ne snad, že bych byla nezaměstnaný alkoholik či nějaký delikvent, ne to ne, ale proč mám mít radost z těch bolestí, které si mi lidé, navzájem způsobujeme? Z toho bordelu a hnusu, který deláme na naší planetě. Proč???
Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit. Nepodepsala jsem žádnou smlouvu na dobu určitou, že tu chci bejt. Nikodo jsem se o nic neprosila. Nikdo mě život nenaučil žít a hrát, takže ho budu hrát podle sebe a podle svých pravidel. Stejně tak jako budu způsobovat bolest a radost. Podle sebe. Já vím, nechutně egoistický.
Naše životy jsou jeden nekonečnej, velkej bordel.. a neříkejte, že ne ;)
 


Říkanka pro živly :D

13. ledna 2013 v 21:42 | Shara |  Na Téma
Tak jsem zase po dloooouhé době probudila svoje (ne)umělecké sklony. Nečekejte nic seriózního, vždyť to píšu já! ;)

Mé srdce zmučené
není z kamene
Za noci jasné
na kusy se trhá
není z kamene
je jen zmučené

Je jako oheň
jako žár
životní síla
plápolající louče
plamen lampy

Voda ledová
mé rány omývá
její vlny odnáší
všechny naše hříchy

Vzduch je ptačí peří
je to smetí
je to nic
a přece tolik
je to duše
je to úkryt

Země je pevná
kamenná a hrubá
jedinná a stálá

Jsem živel
všichni jsme
milujeme a nenávidíme
ničíme a tvoříme
iluze jsou to jediné
co máme




Ohlédnutí za rokem 2012

5. ledna 2013 v 1:02 | Shara |  Ze zákulisí
Vážení a milí, tady u nás je krásná a vlahá noc a já jsem - výjímečně - v "optimistické" a tvořivé náladě. Tato nálada ovšem zase za pár hodin odezní a neobjeví se nejspíše zase několik dnů. Takže píšu, dokud můžu.
Dlouho jsem sem nic nového nepřidala, ani nechodím na jiné blogy. Nebudu se omlouvat - stejně by to byli jen hloupé fráze a výmluvičky.
A jelikož tu máme ten nový rok, takový "symbolický začátek" (za pár dnů se vše stejně vrátí do starých, nudných, šedivých kolejí a je po optimismu), ale i tak jsem se rozhodla ohlédnout se trošku za tím rokem minulým. Vzpomínky jsou důležité, ne že né ;)

Takže, co se pro mě zásadního stalo v minulém roce :
- navždy odešli 2 lidé, které jsem znala
- stala jsem se téměř čistokrevnou vegetariánkou (a jestli mě teď tady někdo začne poučovat o nevýhodách vegetariánství a blbě kritizovat, urvu mu hlavu. Je to moje rozhodnutí ze zdravotních, morálních a i psychických důvodů)
- dost jsem změnila myšlení. Už dávno nejsem ta optimistka, která se snaží vidět hlavně to dobrý (naopak, špínu a hnus teď vidím lépe než kdykoliv předtím). Nedokážu říct, jestli je to dobře nebo špatně. Nedokážu říct, jestli je to nějaká nová šance. Každopádně, ten můj pesimismus a deprese mi pěkně otravují život. A pro moje studijní výsledky to není dobré ani náhodou.
- naplno (a konečně) jsem si přiznala a uvědomila, že nikdy nebudu žádná herečka, modelka, zpěvačka a ani nic podobného. Ano, nemám na to. Fyzicky ani psychicky. A než jsem učinila toto prohlášení, trvalo mi to několik let odříkání, vztekání, přesvědčování a marných pokusů.
- začala jsem se (konečně) učit francouzsky, abych po pár dnech zase skončila (ale jo, pár slov si pamatuju :D)
- půl roku jsem chodila na zumbu (hm, výkon - ironie)
- našla jsem si brigádku, díky který jsem právě získala i ten nový pohled na svět. A stala se pro mě i tak trošku smyslem života. Prostě a jednoduše - naplňuje mě
- přežila jsem konec světa a byla kurevsky zklamaná z toho, že se nic, ale vůbec NIC nestalo (pořád jsem v NĚCO doufala, v nějakou změnu)

A jaké máme vyhlídky do toho nového roku, roku 2013? No, podle Mayů a astrologie jsem vstoupili do jakéhosi pátého věku, nové éry. A věci se prý mají zlepšit. Bože, jak ráda bych tomu věřila, to bych až brečela.
Rok 2013 je prý také rokem Hada (podle čínského kalendáře). Had je symbolem moudrosti a intuice. Zároveň nemá slitování. V horoskopu jsem se dočetla, že letos budu muset hlavně zapomenout na lenost a začít konečně něco dělat (hm, k tomu jsem fakt nepotřebovala horoskop ty vole :D)
Také jsem se dočetla, cituji "Minulost je ztracená, budoucnost nejistá. Důležitá je přítomnost. Staré pořádky a konvence se hroutí. Teď je čas na rebelii, na něco nového." Tak uvidíme, uvidíme. Každopádně, můj život, naše země a celej svět by KUREVSKY NĚJAKOU ZMĚNU UŽ KONEČNĚ POTŘEBOVAL!!!!

A ještě pár citátů, které jsem tak volně posbírala nebo poskládala během toho minulého roku :
Nedovolte, aby ostatní zničili váš vnitřní klid (Dalajláma)
Povinná školní docházka je nejlepší cestou k zotročení společnosti...
Myslím, že dokud člověk dýchá, tak by doufat měl... (Revolta)
Proč to děláte?! Protože můžeme. (TB)

Moje "výroky" :D
...Nic se nemá přehánět, ani sranda ne...
...Člověk nesmí zlo přehlížet. Dokud se mu neudělá špatně a neskončí vydeptanej, tak si ho neuvědomí. A dokud si ho neuvědomí, tak s ním nic neudělá...

Tak vážení a milí, i Vám, případným čtenářům přeji intuici, zdravý rozum a lásku. A taky pružné nervy, páč ty v tom dnešním bordelu kurevsky potřebujete. Budiž nám požehnáno...

A mám toho dost! aneb já o vzdělání

16. listopadu 2012 v 19:32 | Shara |  Zaujalo mě
Moc ráda píšu hlubokomyslné úvahy. Články, které něco řeknou. Které ve čtenáři něco zanechají. Opravdu. Ale někdy je to docela fuška. Někdy člověka nenapadají ta správná, trefná slova, někdy to člověku prostě nejde. A pak taky, ačkoliv nápady většinou mám, nejde psát duchaplnosti každý den. Někdy člověk odbyje blog dvouřádkovým článek a je to. Nu, a proč ne?

Dnes se tu chci rozepsat o ehm... no, zase mi došla slova. ... o ukončení vzdělání. Nemyslím toho magisterského, bakalářského ani středoškolského, ale toho ZÁKLADNÍHO.

Tenhle pochmurný, předvánoční čas je pro mě časem živých vzpomínek. Stačí mi vlézt na net, podívat co "božího" zase vymyslela Kráska.cz a všude je toho plno. Děcka, co jsou teď v devítce si musí do března podat přihlášky na střední školy. Zase se píše plno článků, diskuzí, komentářů typu "A kam chceš jít vlastně ty?" Já nvm, asi nějaký gympl." "Co mám dělat, když mi rodiče zakázali vysněnou školu," a tak dále a tak dále. Ano, i já před dvěma lety řešila podobné "dilema."

Nebudu vás tu nudit několika odstavci o tom, jak mě moje povedená rodinka zuby nehty nutila gympl, jak jsem musela o svůj zvolený obor bojovat, jak jsem mailovala, telefonovala a jezdila po celé Praze, jen abych mohla studovat to co chci. A ještě jsem si k tomu sháněla bydlení.

Víte, když jsem byla v té devítce a všichni řešili střední, známky, počítali průměry, hádali se a dohadovali, několikrát mě napadlo . "Tak, a mám toho dost. Vždyť já vlastně ani žádnou další školu nechci. Mám dost toho učení, který stejně v praxi ani nevyužiju. Mám dost tý arogance ze strany učitelů. Mám toho plný zuby. Chci jít pracovat!"
To, že se tak nestalo, už víte. Nikdo z mých spolužáků tan neučinil. I ty (s prominutím) nějvětší lemplové šli dál. Ale co když někomu rupnou nervy a přesně tohle udělá? Jak se na něj dívá společnost? Jak se na něj dívají rodiče, učitelé...? Odpovím za vás : jako na největšího lempla.

A mě zajímá proč? Proč se na člověka, který jde v 15cti normálně pracovat díváme jako na blbce, tupce, hulváta...? A ruku na srdce, že si o takových lidech nemyslíte nic pěkného. Vážně Vám připadá pracovitý člověk líný? Opravdu si myslíte, že je sranda se uživit? Opravdu si myslíte, že člověk, který nechal školy v 15cti, je nutně hloupý?

Ne, já si vůbec nevymslím, že takový člověk musí být nutně hloupý a lempl. No bóóóže, tak každý prostě není studijní typ, ne každý chce strávit celé mládí v knihách a dosáhnout vrcholu jménem "postgraduál."
A co se týče uplatnění lidí se základním vzděláním - když se chce, tak se práce najde. A i člověk se základkou si může dobře vést v praktických věcech a záležitostech a někam se vyšvihnout ;)

...Lidé s nižším vzděláním nemusí být jako lidé o nic horší nebo lepší než ti s vyšším...

Moje rozpolcená (ne)osobnost

14. listopadu 2012 v 20:58 | Shara |  Na Téma
Zdravím všechny případné čtenáře ;)
Ono se říká, že člověk je v porovnání se skupinou, lidstvem, celou planetou a vesmírem úplné NIC, ale já bych to zase neviděla tan nicotně. Každý člověk NĚCO je, nějaký charakter, povaha, bytost. A věřím tomu, že každý člověk, je - svým způsobem - osobnost. Ať už v dobrém či špatném slova smyslu.

A jaká osobnost jsem já, autorka tohohle blogu, Shara? Vlastně se ani nedokážu přesně vyjádřit.
Jsem sebevědomá, nevadí mi mluvit nahlas a nevadí mi pustit si pusu na špacír (to mám jako tolerovat bordel, kterej se děje kolem mě?), ráda kecám do věcí a o věcech, kterým nerozumím (to pak o sobě říkám, že mám analytické myšlení), jsem děsně náladová a kousavá (slovně, samozřejmě).
Chci toho hodně zkusit a jak to většinou dopadá, hodně toho nevýjde. Chci žít co nejlépe a jednou vychovat spořádaná děcka. Chci si něchat udělat k 18ctinám tetování a naučit se konečně chodit na podpatcích. A chci si vážit života, doopravdy vážit a žít ho, ne přežít. Děcka, užívejte každou minutu, to zkurvený datum 21.12.2012 se blíží ;) Doufejme, že se žádná apokalypsa ani podobná chuťovka nestane a CARPE DIEM.

Člověk hlavně lituje věcí, které neudělal. Většina lidí je velkorysá v zapomínání. Nebuďte pitomí ;).

Kam dál